Jídelák je kamarád

Společnost JLV na začátku roku hrdě inzerovala svou Novou gastronomii v jídelních vozech. Služeb jídeláků využívám minimálně jednou týdně. Maurera ani Pohlreicha jsem v nich nikdy nepotkal. Report o vlakové gastronomii se vám tedy pokusím zprostředkovat já.

Nová gastronomie - rozmražený guláš

Jednou z mých vysněných dovolenkových destinací je jídelní vůz Orient Expresu. Jídeláky jsou tedy má srdcová záležitost, takže zcela nezaujatým recenzentem jistě nebudu. Cesta v nich je mnohem pohodlnější než v zaplněném kupé. Kromě večerních hodin jsou totiž jídelní vozy zpravidla poloprázdné, a to přesto, že ve zbytku vlaku se lidé tísní v uličkách. Už dávno ve většině neplatí, že je v nich draho a obsluha zpravidla nebývá nijak iritována, prosedíte-li tam dvě hodiny u jednoho kafe.

Navíc, nejsem nijak náročný klient, zcela mne uspokojuje, dostanu-li od slušné obsluhy, co si objednám, a je to poživatelné. Takže zprávu o haute cuisine nečekejte. A chcete-li odcházet z jídelního vozu spokojeni, laskavě se na tento mód taky přešaltrujte.

Pro začátek několik užitečných rad a pojmů pro ty, kteří na rozdíl ode mne nejsou vlakštamgasty:

Pojmy

Vlakštamgast (dále VŠG) – notorický uživatel jídelních vozů. Pokud jezdíte pravidelně, velmi brzo začnete potkávat stejné tváře, které se, stejně jako v každém jiném restauračním zařízení, znají mezi sebou i s obsluhou. A ta ví, co si dotyčný dá.

JLV. SD TRAIN, Wagon Expres – firmy, které provozují jídelní vozy – JLV jezdí v mezinárodních écéčkách a ícéčkách, mají nejvyšší standart, tedy vlastně, mají jako jediní nějaký standart, takže vás v nich nečekají excesy (viz Obsluhující legendy). Ale čekají vás tam přepálené ceny. SD Train a Wagon Expres naopak nabízejí levnou knajpu na kolech, s mnoha zábavnými vsuvkami.

Obsluhující legendy

Vzhledem k omezeným prostorám a možnostem vlakové kuchyně, vaše spokojenost stojí a padá s obsluhou. Zvláště v případech (jež nejsou až tak výjímečné), kdy personál vozu je pouze jednočlenný, tj. číšník je zároveň kuchařem. Na kolejích potkáte opravdu širokou škálu obsluhujících bytostí (pojmenování číšník nebo kuchař na ně často úplně nesedí). Někteří jezdí jako obsluha ve vlacích už léta, což neznamená, že se již naučili hospodské řemeslo. Nicméně již vstoupili do legend a folklóru, do síně slávy. Já na svých cestách potkal třeba tyto:

Argema – především účesem upomíná zpěváka Argemy nebo hráče Sparty z roku 1987. Když s ním jezdím ráno, kdy je jídelák prázdný, většinou Argemu nebo nějakou jinou stálici zábavového rocku docela hlasitě pouští

Hodná paní – drobná čtyřicátnice, opravdu se snaží vykouzlit v zaplivaném prostředí iluzi domova. Většinou má na tabuli nějakou tu hotovku. S VŠG se zná tak dobře, že ví, co si který dá a taky ví, jak s každým z nich zalaškovat, aby byl spokojen. Jednou jsem měl tu čest pomáhat ji s překladem, když do vozu nastoupila partička amerických studentů. Chtěli nějaký „sandwich or hamburger“ pro kamaráda, co v kupé hlídal bagáž. Briskně jim připravila řízek s okurkou, obložený chlebem. Po zbytek cesty už od nich přijímala jen dýška a gratulace.

Spejbl – něco mezi šedesáti a osmdesáti. Jeho vysoká rachitická postava, ostře řezaný obličej a podivný loutkovitý náklon, získaný zřejmě celoživotním balancováním na palubách rychlíků, jej k přezdívce přímo předurčují. Počítejte s tím, že Spejbl Vám při první objednávce důrazně vynadá, záminku si vždy najde. Obvykle se jedná o to, že nejste při objednávce dostatečně pohotoví, popř. kladete k nabídce z jídelního lístku doplňující otázky (Máte vařený brambor? - Vidíte ho snad v jídelním lístku? - Nevidím. - No tak vidíte!). Nebo nespecifikujete dostatečně přesně objednávku (Dám si pivo. - Jaké? - Jaké máte? - Se snad podívejte do lístku. Proto sem vám ho dával.). Znám jen pár hodně zběhlých VŠG, kteří si u Spejbla umí objednat na první dobrou. Protože se Spejblem jsem v recenzovaném měsíci bohužel neměl tu čest, zde je historka z dřívějška.

Host: Dal bych si polévku, jakou máte?

Spejbl: Si přečtěte v lístku (Odchází a vrací se po deseti minutách)

Host: Já bych si dal tu gulášovou.

S: Tu z lístku, jó, instantní, jó?

H: To je instatní?

S: To tam máte napsaný, drahý pane.

H: No tak, co se dá dělat, dám si instatní.

S: No dobře, píšu si gulášová instantní za 25. Když pán nemá na pořádný jídlo, tak si dá instantní.

H: Jak to jako myslíte?

S: No, že máme za 35 domácí gulášovku, která je psaná tamhle na tabuli. Ale jestli chcete ušetřit deset korun a dát si instantní, já vám bránit nebudu. (Nahlas a teatrálně shazuje hosta před celým osazenstvem.)

H: Aha, to je bezva, já nemám s sebou brýle, tak jsem na tu tabuli neviděl. Tak to já si jí dám.

S: Takže instantní ne, panáček si dá domácí. Já vám tu instantní klidně přinesu.

H: Ne, dám si tu domácí.

S: Opravdu? Tak jo, náš zákazník, náš pán, tak já tu vaši objednávku popáté změním. Ale klidně vám tu instantní přinesu, jestli chcete. Víte, ale už se rozmyslete, já tady nemám jen vás, pane.

H: Děkuji, a dám si pivo. (Proběhne klasická konverzace se Spejblem o pivu.)

Uběhne hodina, během níž se Spejbl několikrát zjeví ve voze, ignorujíc hostovu čím dál divočejší gestikulací. Po hodině se hostovi podaří zachytit Spejbla, když nese pivo k vedlejšímu stolu a protože již vystupuje, dožaduje se placení.

S: Tak to bylo jedno pivečko, jedna polívčička, osmdesát korunek.

H: Bez té polívčičky, tu jste mi nepřinesl.

S: Opravdu? No to mne podržte. To se musíte příště víc hlásit, já jsem tady na to sám.

Hurónský smích veškerého osazenstva.

Pět rad VŠG:

1. Ve většině jídelních vozů dostanete místo polévky jen zalitý instantní prášek. Polévky nebrat.

2. První, co v jídelním voze prostudujte, je tabule na zdi u kuchyně. Je-li na ní nějaká hotovka, máte vyhráno. Klasickou nabídku v jídelním lístku totiž tvoří přírodní řízek kuřecí či vepřový na deset způsobů (se šunkou a vejcem, „po cikánsku“ apod.), k němuž jediná přijatelná příloha je opékaný brambor.

3. Není-li nic na tabuli, dejte si hemenex nebo smažák. Tahle dvě jídla se v jídelních vozech nejvíc točí, kuchař je má zmáknutá a nedá se na nich nic moc zkazit.

4. Nedožadujte se vařeného bramboru, zvlášť ne u Spejbla. Prostě není. Neriskujte rýži. Opékačky to jistí.

5. Jedete-li ze startovní pozice vlaku a někam dál, dejte si jídlo až později, prvotní nápor většina obsluhujících nezvládá a polovinu objednávek zapomíná. Je větší šance, že své jídlo dostanete, objednáte-li si až za Kolínem.

A teď tedy k tomu měsíci na kolejích:

Předvánoční prolog – číšník dědečkem

Nastupuju v Zábřeze v devět ráno. Číšník je ve skvělé náladě, pouští naplno We Are The Champions a jestě před dosednutím mi sděluje, že se jeho synovi dnes v noci narodil syn. A on je teď děda. I když mladej je hajzlík, tak je dojatej. Dostávám kafe na účet podniku a hemenex ze čtyř vajec.  Parta studentů, co nastoupila v sedm ráno v Ostravě, už s novopečeným dědou pomalu dopíjí první láhev ferneta. Do Prahy stihnou ještě jednu. „Dědeček“ si po zbytek cesty přisedává k jednotlivým hostům a podle svého ušmudlaného diáře hledá další šichty, „na ktorých bychom sa spolu mohli znova aj spotkať a pohovoriť o životě“. Odcházím se smluveným randez-vous v druhé polovině března.

13.ledna – 16.17 z Prahy

Číšnice, co nikdy nebyla číšnicí, jídelák narvaný k prasknutí. Sedím u stolu s dalším VŠG. Objednávku jídla je nutno třikrát opakovat, i když všichni si dávají smažák. Očividně jsme všichni VŠG. Vlak má 70 minut zpoždění, takže smažený sýr těsně před Zábřehem přece jen stíhám. Přísedící VŠG mi doporučuje, ať si nechám při takovém zpoždění vrátit jízdné. Z hecu to v Zábřeze zkouším a „…zpoždění víc jak hodinu bylo, takže tuto podmínku jste splnil, jenomže jste nejel ani IC, ani EC, ale jen expresem, takže tuto podmínku jste nesplnil. A navíc byste musel utratit za jízdné více než 300 korun, abychom vám něco vrátili.“ Paradox slova expres s obratem "hodinové zpoždění bez nároku na omluvu" ponechávám bez komentáře.

17. ledna – Expres Leoš Janáček

Dávám si steak „SD TRAIN“ se slaninou a fazolkami, můžu doporučit. Popíjím dobré víno za dobrou cenu, jehož jedinou nevýhodou je, že nepotkalo lednici.  Za celou cestu se v jídelním voze objevilo osm lidí, včetně průvodčího. Pro mě nezapomenutelnou kuriozitou této cesty zůstane fakt, že si číšník při placení sám předepsal dýško. Na lístek prostě napsal 290,- a pod to ještě 29,-, že bych tam jako měl ještě nechat.

20.ledna – Expres 14.17 z Prahy

Cesta snů!!! Holohlavý číšník, nováček, takže ještě nemá mezi VŠG stálou přezdívku. Já ho ovšem ihned mezi legendy řadím a uděluji mu alias Plešoun. Kmitá hned od Prahy, stíhá, usmívá se, u vína mi dává vybrat odrůdu a ne jen barvu. K dokreslení pozitivního dojmu mi průvodčí zapomíná prodat jízdenku. Když dostávam hemenex „až“ po deseti minutách, vysloužím si omluvu za čekání. Ani ta skořápka v něm mi radost nekazí.

27.ledna – 20.17 z Prahy

Obsluhuje Argema. Normálně bývá ve čtvrtek večer v jídeláku živo, tentokrát má po většinu času přesilovku personál – kuchař s číšníkem. Argema ví, že tato cesta mu na dýškách moc nevynese a tak je mírně nerudný. (Dialog odvedle se starším pánem - Dám si plechovku koly. - Máme buď tuhle, nebo tuhle. - A jaký je v nich rozdíl? - Nevím, si musíte přečíst, vám tu nechám vobě a jednu si vyberte.)

Víno je lahvičkové, Müller z Valtic, pít se dá. Dávám si po minulé dobré zkušenosti steak SD TRAIN s opékačkami, slanina chybí, ale to jsem věděl, už když Argema tlumočil objednávku do kuchyně. (Jeden esdétrain. - Co to je? - Vepřovej plátek. - Kerej? – Ten s fazolkami. – Aha.).

Ale byl OPRAVDU moc dobrej – propečenej akorát. Chyba byla završit to Chili con Carne, osmahlá klobása zalitá konzervou „fazole v tomatě“ – do takových experimentů se správný VŠG nepouští.

10. února – EC 17.39 z Prahy

Dnes dvojboj. S kamarádem, který míří do Brna, jsme si dali ryhlou poradu v rychlíku, v Pardubicích pak přeskočím na svůj vlak. Poprvé letos jedu s JLV a poprvé mám tu čest nahlédnout do jejich menu. Z testování „Nové gastronomie“ nic nebude. Nad cenami v lístku totiž chvíli kroutíme nevěřícně očima a pak si dáváme kafe. Já presso za šedesát, které je pressem stejně jako každá jiná šlichta z automatu, kolega cappuccino za sedmdesát, které není ani tou šlichtou z automatu, protože v té se alespoň instantní prášek rozpustí. Tady hrudky zůstaly. Ještě, že jedu jenom do Pardubic.

A tradá. Přeskakuju do vozu, v němž má službu Plešoun, takže každá moje objednávka je vyřízená do třiceti sekund a během hodinu trvajícího přesunu do Zábřeha se stíhám i mírně opít. Dávám si osvědčený steak SD Train a z dosavadních tří pokusů je fakt nejlepší.

14.února – EC 15.32 ze Zábřehu

Druhý pokus s JLV. Tentokrát tu novou gastronomii opravdu dám. Výhodou JLV je, že je jako jediný provozovatel opravdu profi. Číšník je číšník a ne jeho karikatura a obsluze nemůžu nic vytknout. Guláš je skoro za dvě stovky, knedlík je čerstvý, konzistence omáčky příliš upomíná na fakt, že byla ještě před pár minutami zmrzlým polotovarem.

Shrnuto a sečteno. JLV, jakkoliv jako jediní nabízejí jistotu profesionálního servisu, nebrat. Cena neodpovídá kvalitě a hra na „novou gastronomii“ je jen prázdným sloganem. Raději volte konkurenci, ale připravte se na dobrodružství a obrňte se trpělivostí. Pojede-li zrovna Plešoun nebo Hodná paní, můžete se dočkat příjemného překvapení.